NUSK 74

Bližší identifikace nástupců Kryštofa Meyšnara (zemř. 1599) není zatím možná. Nuska 1970 (s. 124, pozn. 56) uvádí, že "po mistrovi [Kryštofovi Meyšnarovi] zůstala vdova Anna". Na obtahu Zámrského Postily 1602 však Annu označil dle AHP 1229/371 jako vdovu po knihvazači Janu Meyšnarovi, který je doložen na Novém Městě pražském 1586 (Winter). Shodné křestní jméno Anna měla rovněž manželka Pavla Meyšnera, zemřelého ca 1625, jehož profese ani vztah ke Kryštofovi nejsou známé (Rukověť 3, 320-321). Množství evidované produkce nasvědčuje, že během let 1598 a 1599 došlo k útlumu dílny. Dle letopočtů tlačených na vazbách se nástupci přihlásili roku 1600. Fundus Meyšnarových nástupců se tehdy rozrostl o čtyři figurální plotny, které spolehlivě pomáhají odlišit produkci staré a nové dílny (křesťanské Ctnosti NUSK P 000 447 a NUSK P 000 476, Kristův křest NUSK P 000 322 a Kristovo zmrtvýchvstání NUSK P 000 382). Časem přicházela další nářadí, takže fundus nástupců byl téměř o polovinu bohatší než za éry Kryštofa Meyšnara. Specializace na sériové komerční knihvazačství se však nezměnila. K dominantě ležící na volné ploše se nástupci uchylovali jen letmo, a to výhradně u zakázek nobilitované klienty (sign. C 242, f 435/31073, KS 0435, O 17/3 b, PK Kolín 6). Stálým zákazníkem se mezi 1604-1618 stal také kariérní prelát Pavel Pistorius z Lucka (1552-1630), jehož plotnové knižní vazby naopak ničím z tradičního konceptu nevybočovaly. Dílna rovněž udržovala už dříve navázané styky s Rakovníkem a Slaným. Ačkoli nejmladší číslice tlačená na vazbách Meyšnarových nástupců je rok 1630, souvislá řada tisků končí u sporadicky zastoupených impres 1613, 1614 a 1616. Doba mezi 1617-1620 a po pauze 1630 je v evidenci zastoupena pěti úředními knihami, jejichž korpusy s kdysi bílými listy byly zhotoveny už dříve na sklad.