Databáze NUSK obsahuje celkem 113 knihvazačských středisek (mimo tento počet zavádíme ještě tzv. Provizorní dílnu sloužící jako „uložiště“ nářadí, které buď nemá oporu v exempláři, anebo jeho funkčnost byla svázána s dobou podstatně mladší, než představoval rok 1600). Bohumil Nuska v rámci svého archivu však evidoval 144 dílen, z nichž 29 díky propojení nářadí, komparaci s elektronickou databází EBDB, poznatkům z literatury a informacím o vlastnících nebylo možno jako samostatné akceptovat. Ty pak byly s jinými středisky sloučeny. Ve 32 případech jsme Nuskovo pojmenování ponechali a 81 středisek jsme nazvali jinak (uživatel databáze nebude o původní stav nijak ochuzen, protože někdejší názvy dílen jsou vzpomenuty v každém komentáři o dílně a lze je též vyhledat v poli „Vlastník dílny“). Ke změnám došlo také proto, že původní názvy, vycházející většinou z motivů nářadí, byly tvořeny dnes těžko udržitelnými eufemismy (např. Hubatý Luther, Ukřižovaný panáček). Dalším důvodem vedoucím v některých případech ke změně Nuskova označení dílen byla snaha o zjednodušení, řád a unifikaci (např. Bodlák = Knihvazač s německým nářadím VIII).
Tak můžeme v databázi najít sedm typů pojmenování. Nejvýraznější zastoupení má právě pojmenování „Knihvazač s německým nářadím“. Takto bylo označeno celkem 27 knihvazačů. Řadu z nich Nuska uváděl jako monogramisty, z jejichž iniciál na první pohled vyplýval český původ, ačkoli nářadí bylo Konradem Haeblerem i EBDB klasifikováno jako německé (RD + VB = Knihvazač s německým nářadím II). Do severních a západních Čech se dostalo různými cestami. Výskyt „Knihvazač s německým nářadím“ je patrný zejména v německy mluvících (příhraničních) regionech, avšak pět středisek jsme lokalizovali i do Prahy.
Poměrně různorodou skupinu 25 dílen jsme určili jako „Anonymní dílny v konkrétním městě“. Označení této skupiny vychází ze vztahů k jednotlivým lokalitám, ve kterých se zatím známá jména knihvazačů s konkrétními středisky nepodařila ztotožnit (Plzeň). V případech Tábora a Jindřichova Hradce jsme zvolili označení města pro dílny, které v daném místě působily v širším časovém pásmu a po několik generací. Vedle toho jsou ale místa, kde jsme schopni rozlišit jednotlivá střediska, která pracovala buď souběžně, nebo v různých dobách. Tato centra pak rozlišujeme římskou číslovkou (Litomyšl I, Litomyšl II). Specifická jsou také střediska ve městech, kde působila jednota bratrská. Ačkoliv jsou v literatuře zmiňovaná jako institucionální knihvazačská centra jednoty a Nuska s touto variantou pracoval, při hodnocení materiálů z jeho archivu se starší předpoklad nepotvrdil. Dílny lokalizované do Litomyšle a Mladé Boleslavi pracovaly pro členy či sympatizanty jednoty bratrské, ale řada bibliografických a ikonografických indicií naznačuje, že se jednalo o městské živnosti. Dílna v Chrastu je doložena jen jedním exemplářem, takže její charakteristika zůstává otevřená. Kvůli nutným přesahům byly do databáze z Nuskova archivu převzaty i dílny moravské (Ivančice, Kralice), jejichž exemplářová evidence je však evidentně torzovitá.
Dalším typem pojmenování je „Metafora“. Metaforické názvy jsme ponechali u 24 dílen, které se nedají blíže lokalizovat. Nuskova pojmenování jsme měnili jen drobně (Evangelisté v konchách = Evangelisté v jednoduchém výklenku). Většina těchto dílen má pouze několik exemplářů a je možné, že se časem podaří takto torzovité dílny přiřadit k větším celkům. Některé dílny s metaforickým pojmenováním se díky komparaci nářadí podařilo atribuovat do dílny konkrétního knihvazače (Hubatý Luther = Jiřík II).
Kategorii „Konkrétní jména knihvazačů“ jsme použili k označení 18 středisek. Přitom u devíti knihvazačů známe celé jméno (Trnka, Bartoloměj), tři knihvazači jsou pak uvedeni pouze křestním jménem (Adam) a několikrát lze iniciály vyryté do nářadí verifikovat v archivních pramenech (SS = Sixt Stanhauer). V některých případech uvažujeme o generačně profilovaných dílnách, kde živnost po otci převzali synové (Meyšnar, Kryštof : Meyšnar, Kryštof – nástupci). V odůvodněných případech konstruujeme filiační stemma ještě opatrněji (Harovník, Jan st. – předchůdce : Harovník, Jan st. : Harovník, Jan st. – nástupci).
Pro označení „Mistr“, které se v databázi vyskytuje desetkrát, jsme v první řadě vycházeli ze zavedených a v literatuře užívaných pojmenování (Mistr Práv českých). Analogie tohoto typu označení knihvazačů nás vedla k hojnějšímu využití nejen pro knihvazače konkrétního rukopisu či tisku (Mistr Husovy Postily), ale také pro pojmenování dílny užívající buď specifické motivy nářadí, nebo výjimečnou kompozici (Mistr dvou stylů). V některých případech, kdy se pomocí komparace nářadí podařilo spojit několik Nuskou samostatně registrovaných dílen, jsme zvolili tento typ pojmenování jako neutrální východisko (Mistr Soboteckého graduálu).
Ačkoliv Nuska ve svém archivu evidoval 23 dílen označených iniciálami, jako anonymní „Monogramisty tuzemského původu“ se podařilo identifikovat pouze pět knihvazačů, a to s poznámkou, že u některých nejistota o původu přetrvává stále (Monogramista MH). Zbylé iniciály evidované Konradem Haeblerem i německou databází EBDB jsme přeřadili ke „Knihvazačům s německým nářadím“ (RD + VB = Knihvazač s německým nářadím II).
Označení „Knihvazač rudolfínského okruhu“ jsme zvolili jako zástupné označení pro 4 dílny pracující od 80. let 16. století v Praze. Jedním z důvodů tohoto rozhodnutí byly zakázky spojené s dvorským okruhem a nobilitovanými měšťany. Dále jsme přihlíželi ke specifickému nářadí (portrétní plotny císaře Rudolfa II. Habsburského), modernímu konceptu knižní vazby apod. Do této skupiny pojmenování spadá také největší Nuskou evidovaná dílna původně označená DBM (Dürerbuch-Meister). S ohledem na dubiozitu dnes už historického pojmenování název neutralizujeme („Knihvazač rudolfínského okruhu II“) a pod toto označení vsouváme další čtyři dílny, které Nuska bona fide na základě několika málo nalezených exemplářů vykonstruoval jako soukromé knihvazačské dílny samostatně.