NUSK 73

Kryštof Meyšnar pocházel ze Šluknova. O jeho vyučení, raných aktivitách v řemesle nebo o kontaktu se Saskem žádné zprávy nemáme, ale už dnes je jasné, že primárně bude třeba zkoumat, zda pražský Knihvazač s německým nářadím XIII (ca 1566–1619), který užíval nářadí Valentina Metzgera z Drážďan, není náhodou totožný s Meyšnarem. O něm máme první zprávu totiž až roku 1571, kdy koupil dům v Platnéřské ulici a byl přijat na Starém Městě pražském mezi měšťany. Působil jako cechmistr (Nuska uvádí rok 1594, Winter 1599). Zemřel pravděpodobně 1599, kdy byl z evidence škrtnut a manželka uvedena jako vdova. Ve staroměstských registrech z roku 1592 je poznámka o platbě 40 grošů Kryštofu [Meyšnarovi], knihaři z Platnéřské ulice, za svázání. K výzdobě register je použito pět válečků, které sledujeme na dílenské produkci až do roku 1598. Nuska evidoval okolo tří stovek obtahů z knižních vazeb Meyšnarovy dílny, které s ohledem ke svrchovaně sériovému charakteru redukujeme na sedmdesát pět exemplářů. Dílna nesloužila ani tak individuální produkci jako spíše komerční nakladatelské vazbě, určené pro sklad a zdobené povětšinou jen třemi nářadími: NUSK V 000 065, NUSK V 000 066 a NUSK V 001 078. Rozhodně ji však nelze považovat za průkopníka nakladatelské vazby - na dílně je pozoruhodná pouze její specializace, kterou stačil pokrýt dosti chudý fundus pozůstávající z 23 nářadí. Proto se udržoval styk s tiskárnami, především pražskými (Daniel Adam, Jiří Černý, Jiří Jakubův Dačický, Jiří Melantrich, Michael Peterle, rodina Schumannových). Také proto však ani u jednoho exempláře nezaznamenáme soudobou modernizační tendenci k plotnové dominantě ležící na volné ploše, jak ji v téže době propagoval kupř. Knihvazač rudolfínského okruhu II. Letopočty tlačené na vazbách tvoří pásmo 1580-1598, nicméně tištěné knihy nesou v impresech starší vročení 1568-1570, 1576-1597. Zápisy některých úředních knih počínají už léty 1561, 1562 a 1567 - což ovšem pro zhotovení knižních vazeb nemusí být určující. Během let 1598 a 1599 došlo zřejmě k útlumu dílny. Od roku 1600 pokračovali částečně převzatým a částečně obnoveným fundem neznámí Meyšnarovi nástupci, snad vdova a zletilý syn (synové).