NUSK 26

Nuska dílnu pojmenoval "Orlice" dle ploten s císařským znakem NUSK P 000 713, NUSK P 000 714 a NUSK P 000 765. Petr Voit roku 2020 vnesl do literatury nové pojmenování Mistr s orlicí, které užíváme i zde. K jeho zřejmě nejstarší akvizici by mohla patřit plotna s Kristovým ukřižováním doprovázená letopočtem 1570 (NUSK P 000 342). Dílna stála na přechodu mezi tradičním výzdobným konceptem a manýristickou knižní vazbou. Častěji stopujeme figurální biblické plotny sevřené do nahuštěných rámů, zatímco arabeskové či maureskové dominanty (ovály a rolverkové kartuše) se zdají být v menšině. Jako novum lze hodnotit čtyři plotny, které efektně a zároveň ekonomicky pokrývaly celou knižní desku. I tyto celoplošné výplně jsou však oproti tradičnímu narativnímu fundu sporadické. Určitá opatrnost je zřetelná též u zdobení mezivazných polí na hřbetu (II Da 31). Z těchto charakteristik můžeme prozatím dedukovat, že Mistr s orlicí - na rozdíl od progresívnějšího souputníka Knihvazače rudolfínského okruhu II. - většinově vytvářel jiný typ knižní vazby, a snad dokonce pro jinou klientelu (tvořenou s ohledem na medailony reformátorů v putovním válečku NUSK V 000 137 též nekatolíky). Jak svědčí často frekventované Lohelovo supralibros a knižní značky Kaspara Questenberga nebo Andrease Ebersbacha, Mistr s orlicí udržoval pracovní kontakt se strahovskými i tepelskými premonstráty. Mezi jeho klienty patřili též jiní protagonisté pražského duchovního života (Šimon Brosius, Jiří Barthold Pontanus). Katolicky orientovaná část klientely byla uspokojována ikonografickými novinkami, např. čtverou verzí emblému IHS. Z napojení většiny známých zákazníků na Prahu (mj. též Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkowitz) proto soudíme, že se dílna musela nacházet v metropoli. Mistr s orlicí převazoval inkunábule a paleotypy, ale souvislou řadu tvoří až tisky z let 1567-1603. Nejnižší letopočet vytlačený na přední desku je 1570 (Leipzig 1567). Po roku 1603 kontinuita v evidenci mizí (jsou zastoupena pouze léta 1607, 1611, 1612, 1618, 1621, 1623 a 1628). Je zajímavé, že rokem 1603 mizí též supralibros Jana Lohela, doposud zhusta užívané, vytrácejí se výrobky pražských tiskáren a naopak až nyní se v produkci objevují knižní vazby kancelářských písemností. Možná tedy, že brzy po 1603 provoz dílny převzali dědicové. Kniha městských počtů má totiž vytlačen letopočet 1604 a Nálezy zemského soudu jsou datovány 1605. Nástupnická etapa užívající nářadí Mistra s orlicí pak pracovala přinejmenším do roku 1628. Knižní vazba Crinitova rukopisného žaltáře nese letopočet 1618, vazba Panských notulí je datovaná 1627. Nejmladší dnes evidované vydání reprezentuje Östreichischer Lorberkrantz (Frankfurt/M. 1628).