NUSK 33

Nuska pro tuto dílnu převzal od Ilse Schunkeové (1942) označení DBM čili Dürerbuch-Meister. Exempláře, které se z dílny DBM podařilo Nuskovi shromáždit, však vykazují velký časový rozptyl od 70. let 16. století do roku 1621 a hlavně dokumentují nesourodé umělecké názory, tíhnoucí jednak k přeplněné rámové kompozici a jednak k preferování dominanty ležící na volné ploše. Proto dílnu DBM rozdělujeme nově do dvou středisek, o jejichž vztahu během let 1587-1605 nemáme zatím jasno. Starší středisko je označeno jako Knihvazač s německým nářadím X. Od něho přešlo po 1605 do mladšího střediska patnáct nářadí (jiné přírůstky pocházejí od Mistra s orlicí). Mladší středisko získalo nové označení Knihvazač rudolfínského okruhu II. Neutrálnější pojmenování volíme proto, že Nuskův archiv obsahuje pouze reprodukci Dürerova skicáře, převzatou ze stati Schunkeové. Na reprodukci je snad rozeznatelné nářadí rudolfínského knihvazače II (NUSK P 000 019, NUSK V 000 765 a NUSK V 000 943), ale typický vzor "semis" u žádného jiného exempláře, který Nuska evidoval, nenajdeme. Otto Mazal (1989) se pokusil knihvazače zvaného Dürerbuch-Meister ztotožnit s Georgem Göbbelem, o němž dodnes víme jen to, že pocházel ze Štětína, roku 1589 získal měšťanství na Malé Straně a užíval titul "Jeho Milosti císařské buchbinder" (Winter 1909).  EBDB tohoto knihvazače nezná.

Do dílny rudolfínského knihvazače II nově přeřazujeme exempláře, které Nuska ve svém archivu připsal řemeslníkům údajně pracujícím pro dva české aristokraty. Jsou to Matyáš Borbonius (13 exemplářů, přičemž dalších 16 přeřazujeme do Mladé Boleslavi) a František Bohumír Troilo (33 exemplářů). Na všech jejich exemplářích je v databázi původní Nuskova atribuce sice vzpomenuta, ale poté, co se prokázala totožnost s nářadím rudolfínského knihvazače II, ji nebylo možné udržet (per analogiam rušíme Nuskou vykonstruované dílny údajně pracující pro Ryfmberka a Vartemberka, jejichž fundus koreluje s mladoboleslavským nářadím). Nuskův předpoklad, že na mapě knihvazačského řemesla existovaly dílny vydržované českými aristokraty (vyjma krumlovského ateliéru Petra Voka z Rožmberka), se opíral o výskyt supralibros, tak často během 20. století nadceňovaného nářadí, a byl proto z hlediska povahy českého knihvazačství mylný. Tvorbu rudolfínského knihvazače II rozšiřujeme dále 4 exempláři, které Nuska evidoval v uměle zkonstruované dílně "PB", poněvadž jejich vlastník Troilo během 1608-1623 zakázky zadával právě sem. Do dílny rudolfínského knihvazače II konečně přeřazujeme 26 exemplářů, pro něž Nuska vykonstruoval samostatnou dílnu "Orel" (dle plošné výplně s císařským znakem NUSK P 000 772). Konstrukt je reprezentován 24 nářadími, které frekventují výhradně na dotčených exemplářích, přičemž fundu rudolfínského knihvazače II se v ničem nevymykají. Totéž platí i o výzdobném konceptu. Valná většina exemplářů je opatřena letopočty 1597-1614, odpovídajícími v jednotě s oběma výše zmíněnými argumenty jedině působnosti rudolfínského knihvazače. Také Nuskovu dílnu "Orel" proto hodnotíme jako umělý konstrukt stojící na pozitivistické metodologii, která dovolovala subjektivně určit "hlavní" a na něho pak navazující další nářadí, a to bez širší kontextualizace.

Prozatím tedy můžeme rámcově konstatovat, že výzdobný koncept všech evidovaných exemplářů, které jsou rudolfínskému knihvazači II přiřčeny, spočívá v dominantní plotně posazené na volnou plochu rámovanou válečkem (např. úzkým módním řetízkem NUSK V 000 978). Výhradně ornamentální plotny mají tvar plastických rolverkových kartuší nebo plochých oválů (heraldická supralibros nepatřila k dílenskému fundu, ale byla ve vlastnictví klientů). Mezi plošně ornamentálními ovály přichází nově typ "Pellegrino" (NUSK P 000 645 a NUSK P 000 646), bezpochyby inspirovaný Heinrichem Peisenbergem. K rohům zrcadla jsou přisazovány květinové kolky (fleurony), dostupné zhruba v 60 variantách. Většina z nich (stejně jako ornamentální ovály či ovály s kyticemi) silně připomíná nářadí v Mladé Boleslavi, Ivančicích nebo v dílně Čechy III, např. NUSK K 000 693 se od NUSK K 000 533 liší jen rozměrem. Tento výzdobný koncept není na přelomu 16. a 17. století tedy už ničím ojedinělý, ale zcela bezpečně odděluje Knihvazače rudolfínského okruhu II od předchozího Knihvazače s německým nářadím X, který zrcadla vykrýval pouze obdélníkovými figurálními plotnami. Přesto však v rudolfínské dílně na viditelnější pokrok narazíme. Na hřbetu se novátorsky prosazuje zdobení mezivazných polí (namísto dlouhodobě užívaného pozdně gotického mřížování přicházejí drobné kolky, např. NUSK K 000 653, NUSK K 000 667, NUSK K 000 679, NUSK K 000 683). Usňové záložky na přídeštích se nově pokrývají úzkým, čtyřmilimetrovým válečkem (NUSK V 000 517, NUSK V 000 807). Na bibliofilsky laděných lobkovických vazbách stopujeme moderní pojetí pozdně gotického obloučkového vzoru (II Ea 3) a předzvěst barokní vazby "éventail" (II Aa 2). S ohledem na šestadvacetičlenný okruh tuzemských klientů prezentujících se pomocí supralibros (aristokraté a nobilitovaní měšťané) jednoznačně soudíme, že dílna musela pracovat v Praze, ale k lokalizaci na Malou Stranu chybí jakékoli podklady. Postrádáme také sebemenší knihvazačské indicie vztahující se k císařskému dvoru (např. plotnový Rudolfův portrét). Dílnou procházely exempláře tištěné od roku 1507 (šlo o remitendy a převazby starších vydání). Souvislá řada tisků počíná rokem 1582 a končí 1625, 1629 a 1633. Prokazatelný počátek dílny spojujeme s letopočtem 1587. Byl tlačen na přední desky Plácelovy kancelářské písemnosti a na první, druhý a třetí svazek Kancionálu Adama Hrocha. Nejmladší tlačené letopočty jsou 1626 a 1630, kdy dílna po pauze mohla už pracovat s jinými vlastníky.