NUSK 56

Jak ukazuje tematicky poměrně různorodá produkce, středisko Mladá Boleslav I nepředstavovala institucionální středisko jednoty bratrské, nýbrž velmi výkonnou městskou živnost, která obstarávala knižní vazby mimo jiné rovněž členům či sympatizantům jednoty bratrské. Dle emblematického signetu NUSK K 000 232 měl jeden z knihvazačů iniciály RR. Vávra za základ dílny označil litomyšlsko-boleslavskou "soupravu MC", která byla od roku 1579 půjčována do ivančické dílny II (Vjezd do Jeruzaléma NUSK P 000 333, Poslední soud NUSK P 000 400, NUSK V 000 030). Do "soupravy MC" měly (?) dle Vávry patřit ještě plotny Proměnění Páně s nápisem HIC EST FILIVS a Eliášův vůz SVFFICIT MIHI. Nuska však první plotnu se stejným nápisem registruje jako NUSK P 000 378 pouze v souvislosti s nebratrskou dílnou Košatí svatí a druhou plotnu zná jako NUSK P 000 303 a NUSK P 000 304, ovšem obě bez nápisů. Migrace nářadí byla ve skutečnosti bohatší a složitější, poněvadž nejméně čtyři válečky z Ivančic se postupně ocitaly v Mladé Boleslavi. Ještě nápadnější koloběh pozorujeme uvnitř Mladé Boleslavi mezi kooperujícími knihvazači, které pro přehlednost označujeme římskými čísly II, III, IV a V. Ve skutečnosti se však jednalo o pouhé   s k u p i n y   knihvazačů dočasně těžící ze společného konfesijního a uměleckého názoru a po jistou dobu užívající charakteristické nářadí.

Asi 10 % zachycených knižních vazeb skupiny I bylo spjato s kancelářskými písemnostmi Mladoboleslavska. S dílnou udržovaly styky významné osobnosti tohoto regionu, např. Matyáš Borbonius z Borbenheimu, Karel Krajíř z Krajku nebo Jan Labounský z Labouně. Proto hlavní výtvarný koncept využíval supralibros ležící na volné ploše. Mladoboleslavská skupina I je průkazně doložena prostřednictvím letopočtů kontinuálně tlačených na vazbách během 1573 a 1615. Nejstarší kancelářské písemnosti fungovaly od let 1574 a 1575. Nejmladší impresum tisků nese letopočet 1613.

Nuska do mladoboleslavské skupiny I zařadil dva exempláře patřící Matyáši Borboniovi (II Aa 4 a V Aa 45). Tento počet nově zvyšujeme o exempláře, které Nuska ve svém archivu připsal neznámému řemeslníkovi, který měl údajně pro Borbonia pracovat jako soukromý knihvazač (16 exemplářů, přičemž dalších 13 přeřazujeme pražskému Knihvazači rudolfínského okruhu II). Nicméně Borboniovy zakázky jsou nepřehlédnutelně spjaté též se dvěma jinými knihvazači, které Nuska vykonstruoval pod označením "Ryfmberkův" a "Vartemberkův". První skupinu z doby ca 1594-1597 tvoří 19 exemplářů (Ryfmberkovi patří 2 exempláře a Borboniovi 14). Druhá skupina vzniklá ca 1594-1598 obsahuje 11 exemplářů (Vartemberkovi a Borboniovi patří po 5 exemplářích). Ve všech exemplářových záznamech je v databázi původní Nuskova atribuce sice vzpomenuta, ale poté, co se prokázala korelace s mladoboleslavským nářadím, ji nebylo možné udržet (per analogiam rušíme Nuskou vykonstruované dílny údajně pracující pro Troila nebo bratry Zárybnické). Nuskův předpoklad, že na mapě knihvazačského řemesla existovaly dílny vydržované českými aristokraty (vyjma krumlovského ateliéru Petra Voka z Rožmberka), se opíral o výskyt supralibros, tak často během 20. století nadceňovaného nářadí, a byl proto z hlediska povahy českého knihvazačství mylný.